OiCkssNi SOUD PLZEŇ město

DOŠLO 2 0 ^-05- 2015

krát.............. příl............. kolky........

 

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Polednové a soudů JUDr. Jana Šalomounové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce Ing. Vladimíra Mičkala, nar. 9. 4. 1951, bytem Plzeň, alej Svobody 882/60, zastoupeného JUDr. Monikou Zemanovou, advokátkou v Plzni, Sedláčkova 11, proti žalovanému Statutární město Plzeň, Městská policie v Plzni, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, 1C 00075370, zastoupené JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, o neplatnost výpovědi a o náhradu mzdy, o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město. č. j. 19 C 28/98-783 (správně 19 C 28/98-791) ze dne 4. 2. 2013, o odvolání žalobce do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město. č. j. 19 C 28/98-453 ze dne 30. 4. 2010 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 19 C 28/98-531 ze dne 29.4. 2011,

takto:

   i.                                                                      Rozsudek soudu I. stupně, č. j. 19 C 28/98-453 ze dne 30. 4. 2010, se

ve výroku I. mění tak, že výpověd' z pracovního poměru ze dne 23.3. 1998 daná žalovaným žalobci, je neplatná.

   II.                   Rozsudek soudu I. stupně, č. j. 19 C 28/98-791 ze dne 4. 2. 2013, se mění

ve výrocích II. a III. takt o:

a)           Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 59.741,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 22. 11. 1998 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

b)           Žaloba se ve zbytku, tj. do částky 11.437.078,- Kč s příslušenstvím, zamítá.

) III.                    Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy

obou stupňů a před soudem dovolacím.

  IV.                                  Výrok I. rozsudku soudu I. stupně, č. j. 19 C 28/98-791, se zrušuje.

V.             žalovaný je p o v i n e n zaplatit České republice — Okresnímu soudu

Plzeň-město polovinu nákladů placených státem, jejichž výše a splatnost bude určena v samostatném usnesení soudu I. stupně.

Odůvodněni

Žalobce se podanou žalobou domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi, která mu byla dána žalovaným dopisem ze dne 23. 3. 1998 a náhrady mzdy z titulu neplatného ukončení pracovního poměru.

Odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2011, č. j. 10Co 282/2011-592, a změnil rozsudek soudu L stupně ze dne 30. 4. 2010, č. j. 19 C 28/98-453 tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 3. 1998 daná žalovaným žalobci je neplatná a rozsudek zrušil včetně doplňujícího rozsudku a věc vrátil soudu 1. stupně v části týkající se náhrady mzdy a souvisejících výroků.

Poté, co soud I. stupně následně rozhodl i o náhradě mzdy, o podaném odvolání žalobce, rozhodoval odvolací soud, který rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci na náhradě mzdy zaplatil částku 59.741,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 22. 11. 1998 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodl o nákladech řízení a rozhodl i o nákladech placených státem.

Proti oběma rozsudkům odvolacího soudu bylo podáno dovolání. Rozhodnutí dovolacího soudu

Nejvyšší soud ČR usnesením č. j. 21 Cdo 3497/2012, 21 Cdo 2597/2014-930 ze dne 17. 7. 2014, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2011, č. j. 10Co 282/2011-592, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2013, č. j. 10Co 191/2013-872 (správně 10Co 191/2013-882) a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 2. 2013, č. j. 19 C 28/98­783 (správně 19 C 28/98-791), zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku, kterým byla určena neplatnost výpovědi ze dne 23. 3. 1998, není správný, jelikož rozhodování o náhradě mzdy, což je nárok akcesorický ve vztahu k výpovědi, byl zrušen i rozsudek odvolacího soudu o tomto akcesorickém nároku v jeho kasačním výroku II., neboť sám o sobě tento výrok nemůže obstát. Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Pokud se jedná o platnost či neplatnost výpovědi z pracovního poměru, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy.

Shledal tedy naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ust. § 241 odst. 3 o.s.ř., dle kterého lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tornu v projednávané věci) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

postupu vyplývajícímu z ust. § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ust. § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu L stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnuti, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud. zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytnuté zprávy, podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují; celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečnosti.

Dle Nejvyššího soudu v projednávané věci však odvolací soud tímto způsobem nepostupoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu vyplývá, že při zjišťování, zda byl prokázán skutek uvedený ve výpovědi ze dne 23. 3. 1998 označovaný jako „třetí výpovědní důvod", odvolací soud vycházel z toho, že bylo prokázáno zejména listinou bez data předloženou žalobcem s podpisy školených strážníků; že žalobce na základě pokynu ze dne 22. I. 1998 provedl školení strážníků podle článku VII. interní směrnice č. 12/1995, upravující telekomunikační provoz u Městské policie Plzeň. Ohledně ,rozsahu údajného neproškolení" vychází ze svědeckých výpovědí strážníků, které podrobně rozebral a poukázal na rozpory ve výpovědích počínaje tvrzením, že ,žalobce vůbec neznají a že školení vůbec neproběhlo (ač podepsali, že školení 2alobcem proběhlo)", přes rozpor ve výpovědi svědkyně Beštové (která ,ve vyjádření na nedostatky v proškolení uvedla, že nebyla proškolena

o použiti přenosné automobilové radiostanice a o použití scanu", před soudem I. stupně však uvedla, že _byla o použití vysílačky a radiostanice v automobilu poučena, nebyla však poučena o scanu", přes výpověď svědka Flanderky, který ,před soudem I. stupně v rozporu s listinou o nedostatcích proškolení uvedl, že z provozu radiostanice proškolen byl" (a svědkyně Pojarové, dříve Čechové), která ,uvedla před soudem L stupně, že pravděpodobné o provozu radiostanice proškolena byla, nevěděla, zda byla proškolena o automobilové radiostanici a o scanu", zatímco „v písemném oznámení uváděla, že nebyla proškolena ani o přenosné a automobilové radiostanici ani o scanu) a uzavřel, že s ohledem na tolik dílčích rozporu, které nelze vysvětlit ani odstupem času svědecké ,výpovědi nelze hodnotit jako věrohodné". Takové hodnocení však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu L stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého názoru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti a důkazy, které uvedenému skutkovému závěru nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. V řízení nebylo sporné, že „proškolení nových strážníků týkající se směrnice 12/1995, upravující telekomunikační provoz organizace", proběhlo. Výpověď ze dne 23. 3. 1998 pouze vytýká, že „někteří strážníci nejsou s uvedenou směrnicí dostatečně seznámeni, konkrétně strážník Flanderka nebyl poučen o radioprovozu z radiostanice ve služebním vozidle a o vysílání na principu scanner (správně scan). Stejně tak nebyly ve výše uvedeném rozsahu proškoleny strážnice Čechová (nyní Pojarová), Telešnuková a Beštová". Již vzhledem k výslovnému textu výpovědi, kde jsou uvedeni jen někteří strážníci, je vysvětlitelné, proč si „na nedostatky nestěžovali všichni strážníci podepsaní na listině o proškolení". Je možné, že výpovědi svědků - strážníků zmíněných ve výpovědi z pracovního poměru - „nelze hodnotit jako věrohodné", neboť ve výsledku jsou nejisté a nepřesné. často si ani nevybavují situaci, na kterou jsou dotazováni. Uvádí-li odvolací soud obecně, že tuto skutečnost „nelze vysvětlit ani odstupem času", příslušelo blíže vysvětlit, proč je takový závěr namístě, kupříkladu, zda vzhledem k výjimečnému významu školení ve srovnání silnými, či jiným pozoruhodným jedinečným okolnostem lze u běžně vybaveného člověka předpokládat, že si průběh školení musí pamatovat i po osmi letech (kdy byli slyšeni před soudem I. stupně), popřípadě po třinácti letech (kdy byli svědkové slyšeni před odvolacím soudem) a bez pochybností si vybavit jeho obsah. Odvolací soud náležitě neuvážil, jaký význam z hlediska prokázání výpovědního důvodu po stránce skutkové mají listinné důkazy s vyjádřením školených strážniků pořízené krátce po předmětném školení, na nichž je vlastně výpověď založena. Jedná se o zprávu o výsledku kontroly nových strážníků ze dne 16. 2. 1998 zpracovanou inspekčním strážníkem Zdeňkem Borem, včetně písemných vyjádření strážníků Čechové a Telešnukové ze dne 9.2. 1998, jakož i vyjádření strážníka Flanderky ze dne 11. 2. 1998 (jehož nepřesný údaj o „vysílání na principu scanner' výpověď převzala). V tomto směru odvolací soud, který akcentuje spíše to, co si svědkové o svých vyjádřeních (ne)zapamatovali, neměl ponechat stranou svých úvah okolnost, že se od obsahu svých vyjádření nikdy nedistancovali.

Neplatnost výpovědi - Rozsudek soudu prvního stupně čí 19 C 28/98 - 453 ze dne 30.4.2010

Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh žalobce na vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným žalobci datovanou 23. 3. 1998 a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení, doplňujícím rozsudkem pak zamítl i návrh žalobce na zaplaceni částky 7.066.450,- Kč z titulu úhrady dlužné mzdy a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas. Výpověď splňuje formální náležitosti požadované zákoníkem práce a důvody, které jsou v ní uvedeny, jsou natolik konkretizovány, že nemohou být zaměněny s jinými. Byla splněna i další podmínka, neboť žalobci před výpovědí byly vytknuty nedostatky v práci, když tuto listinu žalobce převzal dne 16. 1.1998 a byl tedy v posledních šesti měsících upozorněn na možnost výpovědi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o první výpovědní důvod, který spočívá v jednání žalobce, kdy jako správce radiové a počítačové sítě žalovaného při kontrole při kontrole českého telekomunikačního úřadu nepředložil doklady blíže specifikované v dopisu telekomunikačního úřadu ze dne 22. 12. 1997, v protokole z jednání ze dne 9. 12. 1997 a jeho rozhodnutí ze dne 1 I. 12. 1997 a v důsledku tohoto jednání byl žalovanému uložen zákaz provozu radiové sítě předběžným opatřením a zahájeno se žalovaným správní řízení, žalovanému pak bylo uloženo jednorázové zvýšení telekomunikačního poplatku ve výši 12 000,- Kč a žalobce tedy tímto jednáním porušil hrubé své povinnosti a ohrozil plnění povinností žalovaného, byl tento naplněn. Odkázal zejména na rozsudek Okresního soudu Plzeň — město sp. zn. 28 C 38/98 , který byl potvrzen odvolacím soudem a na základě kterých byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 12 000,- Kč jako Škodu, kterou žalobce žalovanému svým jednáním způsobil. Shledal pak i naplnění druhého výpovědního důvodu, který spočíval v neuposlechnutí příkazu nadřízeného k výměně počítače. Pokud jde o třetí výpovědní důvod (zjištění, že někteří strážníci nebyli se směrnicí Č. 12/95 dostatečně seznámeni, konkrétně strážník Flanderka nebyl poučen o radioprovozu z radiostanice ve služebním vozidle a o vysílání na principu scanner. Stejné tak nebyly ve výše uvedeném rozsahu proškoleny strážnice Čechová, Telešnuková a Beštová), zde soud prvního stupně uvedl, že se nepodařilo na jistotu postavit, zda byl naplněn. Svědci si vzhledem k odstupu času nepamatovali, zda byli či nebyli proškoleni a k tomuto výpovědnímu důvodu nepřihlížel. Dospěl totiž k závěru, že první výpověďní důvod pro závěr o platnosti výpovědi postačí, neboť toto porušeni pracovní kázně je hrubým porušením pracovní kázně, které svoji intenzitou odpovídá i důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobu žalobce tedy zamítl.

Odvolání žalobce

Proti tomuto rozsudku se odvolal včas žalobce. Žalobce namítl, že výpověď nemůže být platná z hlediska formálních záležitostí, protože výpověď mu nebyla dána organizací, ale advokátní kanceláří. Tato výpověď tedy nemá obecné náležitosti a jde o nulitní akt. Nesouhlasil také s tím, že by mu mohla být dána výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) za porušování pracovní kázně a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky 21 Cdo 2682/2006, protože o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně jde tehdy, dopustí-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně. Žalovaná strana namítala tři porušení pracovní kázně a to způsobení škody 12.000,- Kč, neuposlechnutí příkazu nadřízeného a neproškolení zaměstnanců. Pokud jde o třetí výpovědní důvod, soud I. stupně dospěl k závěru, že nešlo o porušení pracovní kázně. Soud I. stupně uvedl, že k tomuto výpovědnímu důvodu nepřihlížel a dospěl k závěru, že zčásti pokud se týká tohoto výpovědního důvodu, je výpověď neplatná. Podle žalobce však není možné, aby byla výpověď současně zčásti neplatná a zčásti platná. Na základě tohoto závěru pak dospěl soud 1. stupně k nesprávnému rozhodnutí, že výpověď je platná. Soud zdůvodnil rozhodnutí tím, že v případě prvního porušení pracovní kázně šlo o hrubé porušení pracovní kázně, které převážilo druhé nehrubé porušení pracovní kázně. Podle žalobce však musí být naplněny všechny tři výpovědní důvody, a nelze je vážit. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že by porušil pracovní kázeň tím, že by odmítl vyměnit počítače na základě pokynu jeho nadřizeného. Soudu

totiž odmítl přezkoumat, zda předmětný příkaz vydaný panem Kvěchem byl proveditelný či nikoli. Co se tyče prvního výpovědního důvodu, pravda jc to, že žalobce předložil kontrolnímu orgánu povolení k provozu radiové sítě, ale nenašel v deskách poslední verzi projektu radiové sítě, na kterou odkazovalo povolení k provozu radiové sítě. Kontrolorka Klajsnerová však povoleni musela mít v ruce, protože z něho opisovala v protokolu. Předmětný projekt žalobce tentýž den dohledal, a chtěl ho následující den přinést ukázat inspektorce Klajsnerové, která ho však odmítla s tím, že správní řízení, kterého žalobce nebyl účastníkem, již bylo zahájeno. Ve správním řízení pak žalované byla uložena sankce ve výši 12.000,- Kč. Takový typ sankce však správní řád nezná a také nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky, které mělo Město Plzeň k dispozici. Žalované město dalo žalobci následné výpověď a také po něm požadovalo zaplacení částky 12.000,- Kč. Žalobce byl tedy potrestán dvakrát. Soud I. stupně dále rozporně tvrdil, že žalobce nebyl schopen předložit průkazy radiostanic. doklad o zaplacení poplatku a dále v rozsudku rozporně tvrzeno, že Český telekomunikační úřad uložil žalovanému pokutu ve výši 12.000,- Kč. Tato pokuta se však ve správním rozhodnutí inspektorky Klajsnerové nikde nevyskytuje. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním hrubě porušil své pracovní povinnosti v souvislosti s uložením pokuty, přičemž samotný žalovaný však netvrdí, že hrubě. Soud I. stupně si také popletl primátory. Soud I. stupně se nevypořádal se závěry znaleckého posudku, který z podnětu žalované právnické osoby vypracovala na žalobce znalkyně škopková. Soud I. stupně tedy neúplně zjistil skutkový stav, nebyl proveden navržený důkaz —výslech primátora Růdlla a žalobce by těmito důkazy snadno prokázal, že výpověď je neplatná. Žalobce také nesouhlasil s rozhodnutím o nákladech řízení.

V souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku podal žalobce odvolání s tím, že s vydaným rozsudkem nesouhlasí. Soud I. stupně nezpochybnil bezvadně vypočítanou dlužnou mzdu a výpočet je tedy podle soudu správný. Dále soud I. stupně porušil občanský soudní řád tím, že dal žalobci za povinnost zaplatit náklady předchozích řízení, které nebyly řádně vyfakturovány.

Vyjádření žalovaného k odvolání

K odvolání žalobce se písemně vyjádřilo žalované město. Žalobce se přirozeně mýlí, když tvrdí, že výpověď mu nebyla dána organizací, ale advokátní kanceláří. Výpověď byla vypracována advokátní kanceláří z pověření a jménem žalovaného, což je z textu zcela jasné. Ve výpovědi je uvedeno, kdo ji podává a je zde uvedena osoba jednající za zaměstnavatele žalovaného. Žalobce dále polemizuje s výpovědními důvody, přičemž polemika ohledně prvního a druhého výpovědního důvodu je nadbytečná. V usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 437/2003 ze dne 24. 5. 2004 se výslovně uvádí, že první a druhý výpovědní důvod je naplněn. Jádrem věci zůstává potvrzení třetího výpovědního důvodu, tedy že žalobce řádným způsobem neproškolil pracovníky městské policie o směrnici č. 12/95, konkrétně strážníka Flanderku, Čechovou Telešnukovou a Beštovou. Ve vztahu k tomuto výpovědnímu důvodu krajský soud dospěl k závěru, že tento výpovědní důvodu nebyl prozatím prokázán, a soudu bylo uloženo vypořádat se' s listinou na či. 190. Po dalším dokazování soud I. stupně v rozsudku ze dne 30. 4. 2010 konstatoval, že tento výpovědní důvod není dán, když se nepodařilo s jistotou prokázat to, zda žalobce naplnil či nenaplnil tento výpovědní důvod. K tomuto výpovědnímu důvodu proto soud I. stupně nepřihlédl a dospěl k závěru, že v této části je výpověď neplatná. S tímto názorem však žalovaný nesouhlasí. Míjí se zde dvoje potvrzení, a neodpovídá se na základní otázku, kterou je rozsah případného poučení. Ve výpovědi je uvedeno, že žalobce nepoučil strážníka Flanderku

o radioprovozu radiostanice ve služebním vozidle a nepoučil jej o vysílání na principu scanu —v textu je chybně uvedeno scanner. Tato skutečnost je zřejmá ze sdělení strážníka Flanderky a z vyjádření inspekčního strážníka Bora. Ve spise je také založeno prohlášení strážnic Telešnukové, Čechové a Beštové, že nebyly poučeny o použití přenosné a automobilové radiostanice a použití scanu. žádný z nich pak nebyl poučen o směrnici č. 12/95. žalobce předložil až během řízení kopii listiny bez data, která je založena ve spise na č.l. 90, která má tvořit seznam pracovníků poučených hlavním operátorem o provozu vysílací radiové sítě. I kdyby toto potvrzení bylo pravé, pak je třeba jednoznačné konstatovat, že porušení povinnosti žalobce spočívá v tom, že opomněl či neprovedl poučení strážníků ohledně užívání radiostanic ve služebním vozidle, přenosné radiostanice a použití scanu. K porušení povinnosti žalovaného mělo dojít někdy počátkem roku 1998. Svědci byli vyslechnuti s časovým odstupem přibližně 10 let a je přirozené, že si nepamatovali, zda a pokud ano, o čem byli poučováni. Svědci však prohlásili, že pokud podepsali záznam o tom, že nebyli poučeni, tedy záznamy, se kterými argumentuje žalovaný, pak to tak skutečně nebylo. nepodepsali by, co není pravda. Na jedné straně tedy stojí jednoznačné písemné prohlášení a ujištění svědků, že si sice věc nepamatují, ale nepodepsali by nepravdu, na druhé straně stojí kopie listiny, která uvádí, že hlavní radiooperátor poučil strážníky o provozu vysílací radiové sítě. Není zde vůbec zmínka o přenosných stanicích, stanicích ve vozidle a vysílání na principu scanu. Není chybou žalovaného, že si svědci nepamatují. Žalovaný proto považuje za nesporné, že žalobce vykonával funkci správce radiostanice. Bylo mu uloženo poučit strážníky přirozeně v celém rozsahu možného používání všech typů radiostanic a principu scanu, a bylo mu uloženo seznámit strážníky se směrnicí Č. 12/95. Žalovaný předložil doklad o tom, že k poučení v celém rozsahu potřeb strážníků žalovaného nedošlo. Žalobce rozsah poučení strážníků pokud k němu vůbec došlo, neuvedl, a výpovědní důvod nevyvrátil. Doklad, který předložil, není originální, a navíc není zřejmé, o jaké poučování se mělo jednat. Soud tedy mylné dospěl k závěru, že tento výpovědní důvod nebyl dán. S přihlédnutím k okolnostem případu i časovým možnostem je proto možno konstatovat, že i tento výpovědní důvod žalovaný prokázal. Žalovaný proti napadenému rozsudku odvoláni nepodal, neboť žalobě bylo vyhověno, a odvolání tak podat ani nelze. Domnívá se však, že všechny tři výpovědní důvody dány byly. Pokud by však odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu, že tento výpovědní důvod dán není, je namístě se zaobírat i právním názorem soudu, že i tato skutečnost by na platnosti výpovědi nic neměnila. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen.

Postup odvolacího soudu

Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a. řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 a následující o.s.ř., přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu a po odvolacím jednání, při kterém bylo doplněno dokazování, soud dospěl k závěru, že rozhodnuti soudu I. stupně není správné a odvolání žalobce je důvodné.

Odvolací soud se touto věcí zabýval opakovaně. Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně byla opakovaně rušena a nyní bylo rozhodnutí odvolacího soud zrušeno soudem dovolacím na základě shora uvedeného pochybení při hodnocení důkazů k tzv. třetímu výpovědnímu důvodu. Rozhodnutí soudu prvního stupně byla rušena z toho důvodu, že soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav věci, zejména co se týče třetího výpovědního důvodu a věc tedy nemohla být posouzena ani po právní stránce. Dalším důvodem zdržení konečného rozhodnutí této věci byl nesprávný postup soudu prvního stupně, který nebral zřetel na souběžně probíhající řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům

žalobce. Soudem pak bylo rozhodnuto; že žalobce nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům K doplnění dokazování proto došlo po dlouhé době od událostí, které byly předmětem dokazování. Tuto skutečnost odvolací soud při hodnocení těchto důkazů vzal do úvahy. Doplnění dokazování proběhlo jednak před rozhodnutím dovolacího soudu, jednak i tomto rozhodnutí.

Dokazování před odvolacím soudem

Ze zprávy inspekčního strážníka Zdeňka Bora ze dne 16. 2. 1998 bylo zjištěno, že upozornil Radovana Sládka, že na základě jeho pokynu provedl kontrolu proškolení nových strážníků podle směrnice 12/95. Při kontrole bylo zjištěno, že proškolení strážníci nejsou s výše uvedenou směrnicí dostatečně seznámeni. Strážníci nebyli poučeni o použití scanu, nebyli seznámeni s použitím přenosné a automobilové radiostanice. Strážnice Chlustinová nebyla proškolena z důvodu pracovní neschopnosti, pan Sekyra již u organizace nepracuje. U strážnice Bockové nebylo možné provést kontrolu s ohledem na dokončení úkolu do 20. 2. 1998, protože byla ve dnech 28. 1. — 20. 2. 1998 v pracovní neschopnosti. Jako příloha byly přiloženy písemná vyjádření strážníků, u nichž bylo zjištěno, že jejich znalosti nejsou v souladu se směrnicí č. 12/95 Sbírky.

Z interní směrnice č. 12/95 bylo zjištěno, že upravuje telekomunikační provoz

u městské policie. Pokud se týká článku VII, který byl zdůrazňován v žádosti o proškolení nových strážníků, uvádí se v něm, že každý nově příchozí strážník je z radioprovozu proškolen a přezkoušen během nástupního kurzu. Strážník, který nemá potvrzení o přezkoušení z radioprovozu nebo průkaz operátora, nahlásí toto veliteli služebny, který neprodleně zajistí proškolení u hlavního operátora. Velitel služebny odpovídá za to, že všichni jeho podřízení, pracující s radiostanicí, byli prokazatelně proškoleni, tj. vlastní potvrzení. Při každém proškolení je pořízen seznam proškolených a přezkoušených osob, na němž jsou všichni zúčastnění podepsáni. Jinak směrnice obsahuje úvodní ustanovení s vymezením tím, k čemu slouží spojovací řád a jaké jsou spojovací prostředky, jakým způsobem se zřizuje, vede a ukončuje radiové spojení.

Žalobce ve své výpovědi tvrdil, že strážníky proškolil a předložil v průběhu řízení seznam pracovníků městské policie poučených hlavním radiooperátorem o provozu vysílací radiové stanice, ze kterého vyplynulo, že proškoleni byli Monika Bocková, Jiří Flanderka, Romana Beštová, luna Telešnuková, Irena Čechová. Pavla Chlustinová a Vilma Radová

v kopii. Žalovaný v průběhu řízení zpochybňoval pravost této listiny, žalobce předložil v průběhu řízení i originál této listiny.

Svědkyně Beštová sepsala vyjádření bez data, z něhož vyplývá, že počátkem ledna bylo provedeno školení strážníků pro pozemní radiooperátory panem Mičkalem. Dne 9. 2. 1998 byla inspekčnim strážníkem panem Borem zjištěna závada v proškolení. Bylo zjištěno, že strážníci nebyli poučeni o použití přenosné a automobilové radiostanice a o použití scanu.

Dne 11. 2. 1998 oznámil strážník Jiří Flanderka inspekčnímu oddělení panu Borovi, že dne 23. 1. 1998 obdržel písemné potvrzení o přezkoušení z radiotelefonního provozu, které mu na služebně střed předal pan Mičkal se slovy, ať potvrzení předá panu Flanderkovi. Téhož dne ho pan Mičkal poučil o provozu radiokomunikace, opomněl ho však poučit o radioprovozu z radiostanice ve služebním vozidle a vysílání na principu scanner.

Dne 9. 2. 1998 sepsali strážnice Čechová a Telešnuková vyjádření, že v lednu bylo provedeno školení strážníků pro pozemní radiooperátory panem Mičkalem. Dne 9. 2. 1998 byla inspekčním strážníkem panem Borem zjištěna závada v proškolení. Bylo zjištěno, že strážnici nebyli poučeni o použití přenosné a automobilové radiostanice a o použiti scanu.

Svědkyně Beštová byla vyslýchána soudem I. stupně dne 10. 3. 2006. Ve své výpovědi uvedla, že pracuje u žalované (v té době 7 let), žalobce zná od městské policie. Uvedla, že vysílačku měli všichni strážníci k dispozici, byli poučeni v tom směru, jak se obsluhuje, jak se používá, a podepisovali poučení o obsluze vysílačky. Pokud se týká automobilové radiostanice, byla poučena o její obsluze stejné jako v případě vysílačky. Nebyla poučena o provozu scanu. Potvrdila, že podepsala vyjádření o tom, že nebyla řádně proškolena a to co na listině podepsala je pravdou. Při výpovědi před odvolacím soudem uvedla, že přítomného žalobce nezná. U městské policie pracovala od 1998 do listopadu 2010. Potvrdila, že podpis na listině, který předkládal žalobce o prodělaném proškolení, je jejím podpisem. Školení prodělala. Pokud se měla vyjádřit k listině s oznámením o tom, že nebyla řádně proškolena, uvedla, že si nepamatuje a nedokáže vysvětlit, zda tuto listinu psala sama nebo zda ji pouze podepsala. Pokud jde o předchozí výpověď, uvedla, že tehdy si pamatovala více skutečností a považuje ji proto za správnou a pravdivou. Uvedla, že mezi obsluhou vysílačky a radiostanicí používanou v autě není zásadní rozdíl. Uvedla, že obé listiny, které podepsala, jsou pravdivé. Rozsah školení si nepamatovala.

Svědek Flanderka při výpovědi dne 10. 3. 2006 uvedl, že žalobce nezná, že mohl s žalobcem přijít v minulosti do kontaktu, ale nepamatuje si kdy. Byl zaměstnancem městské policie někdy v roce 1997 či 1998 a působil jako strážník. Uvedl, že pravděpodobně byl proškolen o provozu radiostanic. Nevybavil si, zda jej někdo proškoloval o použití provozu radiostanice. Pracoval s radiostanicí. Podpis na či. 68 obsahující vyjádření o nedostatku proškolení je jeho podpisem, nepodepsal by nic, co není pravdivé. Před odvolacím soudem dne 28. 11. 2011 svědek uvedl, že přítomného žalobce nezná. Pracoval jako městský strážník asi před rokem 1998 či 1999. Potvrdil, že podpis na listině potvrzující proškolení o radiostanicích je jeho podpisem. O průběhu školení si nic nevybavoval. Pokud jde o jeho vyjádření na či. 68, patrně ho psal, ale nepamatuje si to, uvedl, že neví, proč tuto listinu psal ani za jakých okolností. Pokud mu byla předestřena předchozí výpověď, odkázal na ni. Rozpor v tom, že na jedné listině stvrdil proškolení a na druhé listině poukazoval na nedostatky proškolení, vysvětlit nedokázal.

Svědkyně Pojarová, která byla ve výpovědi označena svým předchozím příjmením Čechová, uvedla před soudem I. stupně dne 10. 3. 2006, že mohla přijít do kontaktu se žalobcem v době, kdy byla zaměstnancem městské policie. Byla tam zaměstnána do roku 2001 a působila jako strážník. Pravděpodobně byla proškolena o provozu radiostanic, ale přesně si to nevybavuje. Nevybavila si, kdo jí proškoloval, a uvedla, že pravděpodobně nebyla proškolena o provozu automobilové radiostanice a nevěděla, zda byla poučena o provozu scanu. Před odvolacím soudem svědkyně Pojarová uvedla, že pracovala u městské policie asi po dobu 5 let. Potvrdila, že podpis na listině či. 169 (doklad o proškoleni strážníků), je jejím podpisem. Potvrdila i tom, že podpis na či. 69 (vyjádření o nedostatcích proškolení) je jejím podpisem. Nevzpomněla si pro odstup času na souvislosti s ohledem na obsah této listiny. Uvedla, že si nepamatuje, kdo ji zaškoloval v obsluze radiostanice, a s přítomným žalobcem se nikdy nesetkala. Pokud jde o výpověď z roku 2006, že ji považuje za pravdivou.

Svědkyně Telešnuková před odvolacím soudem uvedla, že se žalobcem se nikdy nesetkala. Pracuje jako strážnice u městské policie. Potvrdila, že podpis na listině svědčící o proškolení podepsala. Uvedla, že si pamatuje, že neprobíhalo žádné školení. Podepsala účast na tomto školení jen proto, že to podepisovali všichni, žádné školení však neproběhlo. V provozu radiostanice ji zaučovali starší strážnici. S žalobcem se osobně v zaměstnání nesetkala. Potvrdila, že podpis na č.l. 69 je jejím podpisem a v předchozí výpovědi uvedla, že pro odstup času si nevybavuje, co tehdy říkala. S vysílačkou uměla zacházet, protože předtím pracovala u dopravních podniků jako řidička tramvaje. K tomu, že na listině o proškolení je vedle jejího podpisu i podpis žalobce, že podpisy nemusely být provedeny současné. Před soudem 1. stupně dne 9. 12. 2005 uvedla, že v době, kdy nastupovala k městské policii, Ing. Bečka (patrně nesprávně protokolováno jméno žalobce) byl zde již zaměstnán. Na nějaké funkci pracoval, nevěděla však, uvedla, že přes počítače či přes vysílačky. Uvedla, že jí neproškoloval ohledně práce s počítačem. Pokud se týká práce s radiostanicí, toto si nevybavovala s tím, že to je již 8 let. Podepisovala řadu směrnic, na směrnici č. 12 z roku 1995 si nepamatovala. Potvrdila, že podpis na č.l. 69 je jejím podpisem, a nepodepsala by nic, co není pravda.

V této souvislosti odvolací soud ještě vyslechl svědkyni Rybáčkovou, která vypovídala již také před soudem I. stupně dne 9. 12. 2005 (aktuálně stále strážnicí městské policie). Ta vypověděla, že s žalobcem nikdy nepřišla do kontaktu, k policii nastupovala v roce 1997, a ani tehdy s ním nepřišla do kontaktu. Uvedla, že si nepamatuje, že by byla proškolena o provozu radiostanic. Byl jí předán papír o tom, že byla proškolena, ale proškolena nebyla, žalobce jí neproškoloval. Obsluhu vysílačky jí vysvětlili kolegové či velitelka. Před odvolacím soudem svědkyně Rybáčková uvedla, že žalobce nezná. Potvrdila podpis na listině č.l. 169. Žalobce nikdy neviděla a nezná ho. Do provozu vysílaček ji zaučovala zkušenější kolegyně.

Svědek Zdeněk Bor uvedl, že je stále zaměstnán u Městské policie Plzeň jako strážník. Vzpomněl si, že prováděl kontrolu uplatněnou z výpovědí z pracovního poměru, aby zjistil, zda strážnici byli proškoleni. Zjistil, že nebyli poučeni o užívání radiostanice ve vozidle a nevěděli, co je funkce scan. Kontrolu prováděl na zadání velitele městské policie pana Sládka. Osobně obešel všechny vytypované osoby, aby zjistil, v jakém rozsahu byli proškoleni. Tyto osoby vyslechl. Kromě toho každá osoba ještě zpracovala písemné vyjádření na podporu toho, co mu bylo sděleno. Uvedl, že mu není známo, s jakým časovým odstupem od proškolení prováděl kontrolu. Listina, jež je založena ve spise na čísle listu 70, mu byla předložena s tím, že na bližší okolnosti si již nepamatuje, Připustil, že kontrola nebyla běžnou kontrolou. Uvedl, že k této situaci došlo někdy v roce 1997 či 1998. Vzpomněl si i na jméno strážníka Flanderky, který již u policie nepracuje. Byl v pozici inspekčního strážníka a v této pozici pracuje do současné doby. Režim scan při radiovysílání používají stále, jde o princip, kdy strážník má kontakt s více kanály, může poslouchat ostatní strážníky, ale nemůže s nimi hovořit. Strážnici tedy tzv. skenují hovory.

Odvolací soud vyslechl svědka Sládka a ten vypověděl, že u Městské policie Plzeň pracoval od roku 1992 do listopadu 1998, naposledy byl zařazen na pozici výkonného velitele, tedy strážníka, který byl pověřen plněním některých úkolů při řízení městské policie. Zdeněk Bor byl jeho podřízeným, jemu zřejmě dával pokyn, aby provedl kontrolu, v jakém rozsahu byli strážnici poučeni s provozem radiostanice. Na konkrétní okolnosti tohoto pokynu si nevzpomněl. K tomuto pokynu přistoupil nikoli s iniciativy pana Bora, ale z iniciativy pana

Finty, neboť věděl, že existuji problémy strážníků s manipulaci a provozem radiostanice. Dospěl tedy k závěru, že je třeba provést kontrolu. Nebyl schopen uvést, zda se jednalo o kontrolu všech strážníků či strážníků, kteří nově nastoupili. Nedostatek v proškolení strážníků měl znamenat jejich další proškolení. Ovládání radiostanice a radioprovozu bylo pro strážníky důležité. Uvedl, že mu není známo, zda nové proškolení prováděno bylo či nikoli. Problémy obsluhy radiostanic souvisely s tím, že strážníci neuměli zacházet s radiostanicí a zároveň byly problémy s provozem radiostanic. Tyto úkoly patřily do kompetence žalobce. Bylo zjištěno, že strážníci neuměli přepínat kanály, naladit, nedokázali dodržovat kázeň při hlášení. Jedenkrát týdně se pořádaly porady a tam se tyto problémy ventilovaly. Svědek potvrdil, že vypracoval pokyn, který je založen ve spise na Čísle listu 145 (poté, co mu listina byla předložena k nahlédnutí). Vyslovil přesvědčení, že na základě zjištění vyplývajících z kontroly, musela být učiněna opatření minimálně v opakovaném proškolení. Uvedl, že nedokáže posoudit, zda nedostatek v proškolení byl způsoben nedostatkem schopností samotných strážníků či nedostatky v proškolení, ale vzhledem k tomu, že se nejednalo pouze o jednoho strážníka, vyslovil domněnku, že to bylo vinou proškolení. Nově nastoupivší strážníci nastupovali k policii po kurzu v Příbrami, kde s největší pravděpodobnosti nebyli z radiostanic vůbec proškolováni.

Skutkové a právní závěry

Žalobce byl zaměstnancem žalované a převzal dne 24. 3. 1998 výpověď z pracovního poměru s tím, že se jedná o výpověď podle _a 46 odst. 1 písm. O zákoníku práce. Výpověď byla dána žalobci z důvodu třech porušení pracovní kázně. První důvod byl vymezen v písemné výpovědi tak, že žalobce zanedbal své povinnosti vyplývající z jeho funkce správce nesíťového aplikačního software a radiokomunikační sítě, neboť dne 26. 11. 1997 při kontrole Ministerstva dopravy —Českého telekomunikačního úřadu nepředložil požadované doklady a v důsledku toho bylo žalovanému předběžným opatřením zakázáno provozovat radiovou síť a se žalovaným bylo zahájeno správní řízení a uloženo jednorázové zvýšení telekomunikačního poplatku ve výši 12.000,- Kč. Druhým výpovědním důvodem bylo neuposlechnutí příkazu nadřízeného ze dne 9. 3. 1998 provést výměnu počítačů. Třetí výpovědní důvod byl formulován tak, že žalobce neproškolil dostatečně strážníky ze směrnice č. 12/95 , konkrétně strážníka Flanderku radioprovozu z radiostanice ve služebním vozidle a o vysílání na principu scanner. Stejně tak nebyly v uvedeném rozsahu proškoleny strážnice Čechová, Telešnuková a Beštová.

Po právní stránce je nutno platnost této výpovědi hodnotit podle právní úpravy platné, která byla v době této výpovědi, tj. ve stavu zákona č. 65/65 Sb. v znění zák. Č. 138/96 Sb. Podle § 46 odst. 1 písm. t) zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z těchto důvodů: jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Podle ust. § 46 odst. 3 zákoníku práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě 2 měsíců ode dne. kdy se o důvodu k výpovědi dozvěděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

V posuzovaném případě žalobce v odvolání namítal, že pokud nebyly prokázány tři porušení pracovní kázně v menší intenzitě, nebylo možné dát mu výpověď. Tento názor je však nesprávný. I když by nebylo skutečně prokázáno, že žalobce se dopustil třech méně závažných porušení pracovní kázně, pro platnost výpovědi by postačilo naplnění alespoň jednoho výpověďního důvodu, který by svou intenzitou byl hrubým porušením pracovní kázně za splnění dalších níže uvedených podmínek.

Odvolací soud vycházel z judikatury k této otázce, zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1524/98.

Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru není podstatné, jak zaměstnavatel ve výpovědi právně kvalifikuje porušení pracovní kázně zaměstnancem, ale podstatné (rozhodující) je, aby zaměstnavatel výpovědní důvod ve výpovědi skutkově vymezil tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem (srovnej ust. § 44 odst. 2 zákoníku práce). Skutkově byl důvod ve výpovědi dané žalobci vymezen dostatečně konkrétně a splňuje v tomto smyslu náležitosti výpovědi. Není však rozhodné, že žalované město vycházelo z toho, že se jedná o tři méně závažné porušení pracovní kázně. Tato právní kvalifikace učiněná žalovaným není pro posouzení platnosti výpovědi rozhodná. Rozhodující je, v jakých jednáních spatřuje žalované město důvod k výpovědi z pracovního poměru. Pro posouzení. zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji, k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli Škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tornu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Porušení pracovní kázně, které je uvedeno v písemné výpovědi z pracovního poměru v pořadí jako první, tj. porušení povinností žalobce z titulu jeho funkce správce nesíťového aplikačního software a radiokomunikační sítě, odvolací soud hodnotí jako hrubé porušení pracovní kázně. Při kontrole, která byla provedena, neměl žalobce základní doklady, které se týkaly provozu radiové sítě, nebyl schopen předložit tyto doklady, což mělo za následek předběžné opatření — omezení provozu radiové sítě a je zřejmé, že pro činnost žalované, tedy městské policie by takové omezení mělo zásadní důsledky. Navíc také z obsahu spisu, kde byla projednávána žaloba žalovaného města proti žalobci, vyplývá, že dokumenty následně byly předloženy nadřízenou žalobce, že ta také vedla následně jednání s Českým telekomunikačním úřadem a také bylo zjištěno, že hrozila žalovanému i daleko větší pokuta a proto také nebyl využit opravný prostředek proti uložení této pokuty ve výši 12.000,- Kč. Žalobce odmítal zaplatit tuto škodu ve výši 12.000,- Kč, a proto se žalované město muselo domáhat podanou žalobou vydání rozhodnutí, kterým by žalobci byla uložena povinnost zaplatit jim způsobenou Škodu. Toto řízení probíhalo u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 38/98. Žaloba byla podána dne 4. 2. 1998. Vyplývá z ní, že dne 26. 11. 1997 provedlo Ministerstvo dopravy a spojů — Český telekomunikační úřad, namátkovou kontrolu

radiové sítě žalovaného. Při této kontrole nebyly žalovaným kontrolujícímu předloženy doklady, a to povolení ke zřízení a provozu radiové sítě, průkazy radiostanic, doklad o zaplacení poplatků. Bylo prokázáno, že v důsledku toho bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl uložen zákaz provozu radiové sítě a zahájeno správní řízení. Dne 9. 12. došlo k jednání, při kterém byly závady, které vznikly nedbalostí hlavního operátora (tedy žalobce) a byly odstraněny. Dne 9. 1. pak náhradová a škodní komise žalovaného rozhodla o povinnosti žalobce zaplatit částku 12.000,- Kč. Okresní soud Plzeň-město žalobě vyhověl rozsudkem ze dne I. 11. 1999. V této souvislosti také nutno zmínit dokazování v této věci, a to zejména výpověď Radovana Sládka, který pracoval jako nadřízený žalobce a rovněž další zaměstnankyně žalované Heleny Němcové. Ta vypověděla, že po zjištění nedostatků v práci žalobce byla pověřena řešením situace a dávala veškeré náležitosti týkající se radioprovozu do pořádku. Během krátkého úseku dali všechny náležitosti dohromady, předložili je ČTÚ a ten jim vyměřil pokutu a povolil provoz radiové sítě. Žalobce nemohl některé listiny nalézt. Pochybení na jejich straně uznali. Rozsudek soudu I. stupně z 1. 11. 1999 byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2000 především s ohledem na nedostatek aplikace ust. § 183 zákoníku práce. Poté byl vydán rozsudek a to dne 30. 11. 2000, kterým byla žalovanému Ing. Vladimíru Mičkalovi uložena pokuta ve výši 12.000,- Kč. Soud I. stupně si vyžádal pracovní hodnocení, ze kterého vyplývalo, že pracoval průměrným způsobem s občasnými, spíše administrativními nedostatky. Běžné nedostatky mu byly vytýkány ústní formou, následně byl na nedostatky upozorněn i písemně a byla mu dána výpověď z pracovního poměru. Pokud jde o věc samou, vnikla povinnost žalovaného Ing. Mičkala zaplatit škodu z ust. § 172 odst. 1 o.s.ř. Z hlediska rozsahu náhrady vycházel soud z g 179 odst. 1, 2 zákoníku práce a dovodil vázanost rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu z 11. 12. 1997 ve smyslu ust. § 135 odst. I o.s.ř. žalovaný podal i ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu k jeho znovu podanému odvolání, tak však byla odmítnuta.

I když se tedy jedná o hrubé porušení pracovní kázně, kterého se žalobce dopustil, nebylo možné dospět k závěru, že výpověď je platná a to zejména s ohledem na ust. § 46 odst. 3 zákoníku práce. Pro porušení pracovní kázně totiž lze dát výpověď pouze ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi zaměstnavatel dozvěděl. Jak vyplývá ze shora uvedené rekapitulace, a to zejména ze samotné žaloby Města Plzeň — městské policie ve věci 28 C 38/98 již 9. 12. 1997 došlo k jednání mezi žalobcem a kontrolním úřadem, které později pak vyústilo v udělení pokuty, a ta byla již zaplacena a posléze byl žalovaný Ing. Mičkal vyzván k zaplacení této škody rozhodnutím náhradové a škodní komise dne 9. 1. 1998. V této souvislosti je nutno zmínit datum výpovědi dané žalobci, ta je datována dnem 23. 3. 1998 a žalobce ji převzal dne 24. 3. 1998. Již počátkem prosince 1997 tedy věděl žalovaný o porušení, kterého se dopustil žalobce, neboť z jednání, které vyvstalo, byla tato skutečnost zřejmá. V průběhu měsíce prosince také byla doručena rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu žalovanému. Je tedy zřejmé, že nebyla dodržena zákonná dvouměsíční lhůta od doby, kdy se zaměstnavatel o porušení pracovní kázně žalobce dozvěděl a z těchto důvodů nemůže být výpověď shledána jako platnou, neboť tato lhůta má charakter lhůty prekluzivní.

Závěr soudu prvního stupně, že není nutné zabývat se třetím výpověďním důvodem, protože postačí splnění prvního, tedy není správný. Pro závěr o platnosti výpovědi z hlediska uplatněného výpověďního důvodu musely být naplněny všechny použité výpověďní důvody.

žalobce, že nedošlo k porušení pracovní kázně a to z toho důvodu, že příkaz byr dán přímým nadřízeným žalobcem panem Kvěchem, avšak jako porušení pracovní kázně to vyhodnotil pan Sládek. Navíc podle žalobce byl příkaz právně nesplnitelný. Odvolací soud se již v předchozích rozhodnutích vyjádřil k této části výpovědi a dospěl k závěru, že námitky žalobce nejsou důvodné. Soud I. stupně správně posoudil jednání žalobce jako porušení pracovní kázně i nyní v posledním rozhodnutí, a to proto, že povinnosti zaměstnanců jsou upraveny v §. 73 zákoníku práce, a podle odst. 1 písm. a) tohoto ustanovení jsou povinni mimo jiné pinit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy. Oba jmenovaní (pan Sládek, pan Kvěch) byli nadřízenými žalobce a není rozhodné, zda někdo z nich byl přímým nadřízeným a druhý nikoli. Žalobce neuposlechl příkaz nadřízených; pokyn, který byl žalobci dán, nebyl v rozporu s právními předpisy a nešel nad rámec oprávnění zaměstnavatele. Stejně jako soud prvního stupně hodnotí toto porušení pracovní kázně jako méně závažné.

V případě třetího výpovědního důvodu odvolací soud znovu podrobil hodnocení důkazy týkající se tzv. třetího výpovědního důvodu, a jak je shora uvedeno, ještě dokazování doplnil, a to tak, že vždy ohledně každé listiny, která se týkala tohoto výpověd'ního důvodu a byla některou osobou podepsána, tuto také vyslechl. Důkazy hodnotil soud dle své úvahy, a to jednotlivě, ale především v jejich vzájemné souvislosti a také přihlížel k tomu, co vyšlo v řízení najevo. Jak vyplývá z níže uvedeného, rozlišoval důkazy z hlediska jejich závažnosti a následně hodnotil jejich pravdivost, případně věrohodnost. Všechny důkazy byly získány zákonným způsobem, a co se týče jejich pravdivosti či věrohodnosti, přihlížel jednak k časovým souvislostem, jednak k bezprostřednosti těchto důkazů, ale i k poznatkům, které získal na základě jiných důkazů.

Žalobce obdržel písemný pokyn od velitele Sládka, aby proškolil nové strážníky v intencích směrnice Č. 12/95 (s uvedením konkrétních úkolů) spolu se seznamem strážníků, kteří měli být proškoleni ve lhůtě do 30. L 1998. Žalobce tento pokyn převzal dne 23. 1. 1998. Svědek Sládek potvrdil, že tento pokyn vypracoval. Žalovaný v průběhu řízení založil do spisu nejprve kopii listiny s podpisy strážníků, kteří podepsali, že byli proškoleni. Tato listina je bez data, ale s ohledem na časovou návaznost od písemného pokynu Sládka k proškolení s ohledem na to, že pokyn se týkal směrnice č. 12/95 a také vzhledem k tomu, že se shodovala jména strážníků, kteří měli být proškoleni, je jasné, že listina se jmény proškolených potvrzuje, že žalobce strážníky školil. Žalovaný v průběhu řízení zpochybňoval originalitu této listiny a následně žalobce předložil i originál této listiny. Autenticita této listiny však byla prokázána jednak shora uvedenými chronologickými souvislostmi, následně potvrzena i slyšenými svědky (školenými strážníky), kteří potvrdili, že tuto listinu podepsali. Tato listina svědčí o tom, že žalobce školení provedl.

Výpovědním důvodem nebylo neproškolení, ale nedostatečné proškolení nových strážníky. Pokud jde o zásadní důkazy k této skutečnosti, byla to jednak zpráva inspekčního strážníka Bora ze dne 16. 2. 1998, která byla zpracována na základě pokynu velitele městské policie Sládka, svědecká výpověď inspekčního strážníka Bora, svědecká výpovědi Radovana Sládka, písemná prohlášení strážníků o nedostatečném proškolení a jejich svědecké výpovědi. Pokud jde o uvedené listiny, všichni, kteří je podepsali, uvedli před soudem, že se jedná o jejich podpisy. Žádný ze svědků — strážníků si nepamatoval, zda toto písemné oznámení o nedostatcích proškolení sepisoval sám či je pouze podepisoval a ani bližší okolnosti sepisu takového vyjádření. Strážnice Beštová byla podepsaná pod prohlášením o tom, že počátkem ledna bylo provedeno školení o radioprovozu žalobcem a dne 9. 2. 1998 byla provedena kontrola strážníkem Borem a bylo zjištěno, že strážníci nebyli proškoleni o přenosné

a automobilové stanici a o použití scanu. Věrohodnost písemného vyjádření této strážnice je po obsahové stránce významně snížena tím, že strážnice odkazuje na školení, které melo proběhnout počátkem měsíce ledna, což rozhodně nemůže být pravdivý údaj a vzhledem k tomu, že prohlášení mělo být sepsána počátkem měsíce února, není tento údaj vysvětlitelný ani například obtížností pamatování si tohoto časového údaje. Nevěrohodnost této listiny je pak posilována i dalšími důkazy týkající se této svědkyně. Ve své svědecké výpovědi, kterou učinila před soudem I. stupně, uvedla, že byla poučena o použití vysílačky a radiostanice v automobilu, nebyla však poučena o scanu. V poslední výpovědi, kterou učinila před odvolacím soudem, si na tázané skutečnosti nepamatovala a nedokázala vysvětlit okolnosti sepisu prohlášení o nedostatcích v proškolení. Při první výpovědi na tyto skutečnosti nebyla tázána, vůbec se k nim ani nevyjadřovala. Svědkyně Telešnuková ve své v pořadí první svědecké výpovědi uvedla, že žalobce zná, kdo ji proškoloval z radioprovozu, • si nepamatovala. Před odvolacím soudem uvedla, že se s žalobcem nikdy nesetkala a že si pamatuje, že neprobíhalo žádné školení, z radioprovozu ji zaškolovali starší strážníci. Sama s vysílačkou uměla zacházet, protože předtím pracovala jako řidička tramvaje. Není tedy zřejmé, proč ve vyjádření podepsala, že nebyla v dostatečném proškolena, pokud práci s vysílačkou ovládala. Pokud jde o hodnocení pravdivosti prohlášení v kontextu s výpověďmi strážníků, kteří podepsali toto prohlášení, tj. svědka Flanderky, svědkyně Telešnukové a Pojarové (dříve Čechové) je zřejmé, že nedokázali vysvětlit, proč nejprve podepsali listinu o proškolení, svědek Flanderka i převzal potvrzení o proškolení a následně sepisovali či podepsali oznámení o nedostatcích proškolení. Žádný ze svědků si nepamatoval na bližší okolnosti sepisu prohlášení o nedostatcích v proškolení. Rozpory mezi obsahem vyjádření strážníků o nedostatečném rozsahu proškolení a v jejich následných výpovědích jsou tak četné, že je nelze vysvětlit ani odstupem času. K tomu, aby soud přisuzoval význam jejich ujištění, že by nepodepsali nic, co nebylo pravda, nelze přihlédnout. Jde pouze o obecné ujištění bez vztahu ke konkrétním zjištěným skutečnostem a pro přiznání hodnověrnosti provedených důkazů je bez významu.

Odvolací soud má za to, že nejdůležitější důkazy týkající se prokázání třetího výpovědního důvodu jsou ty důkazy, které se týkají těch osob, kterých se školení mělo bezprostředně týkat. Tyto osoby měly se skutečnostmi objevujícími se ve výpovědi mít reálnou a bezprostřední zkušenost a měly by si tedy pamatovat co nejvíce. Podstatné pro posouzení věci bylo, zda skutečnosti, které sepsali či podepsali strážníci v prohlášení, jsou pravdivé. Odvolací soud dospěl k závěru, že nikoli. Strážníci nejprve podepsali listinu o tom, že proškoleni byli, převzali potvrzení o proškolení (Výpověď svědka Sládka), na základě kterého mohli vysílačky používat. V prvních výpovědích u soudu všichni nejprve uváděli, že pravděpodobně poučeni byli. Nebyli schopni vysvětlit, za jakých okolností došlo k sepisu prohlášení o tom, že nebyli dostatečně proškoleni. Nikdo ze slyšených neuvedl, že by měl s radioprovozem nějaké problémy, což je právě skutečnost, na kterou by si mohli svědci pamatovat, případně by si mohli pamatovat na provedenou kontrolu ze strany nadřízeného o jejich znalostech, což není záležitost zrovna běžná. Nepředpokládá se, že by zaměstnanci měli pamatovat každé školení, a to v daném případě i s ohledem na velký časový odstup od tohoto školení. Na druhé straně problémy s radioprovozem, když jako strážníci pracovali s vysílačkami každý den a dokonce se mělo jednat o takové problémy, že o tom sepsali prohlášení nadřízenému, by si pamatovat měli a mohli, alespoň částečné. Svědci si však na konkrétní okolnosti sepisu těchto prohlášení nepamatovali a nepamatovali si ani na problémy, které v souvislosti s radioprovozem mít měli. Odvolací soud vzal v úvahu i neochotu těchto svědků o těchto skutečnostech vypovídat.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že sepsaná prohlášení o nedostatcích v proškolení nejsou pravdivá.

Jestliže strážníci podepsali nepravdivá prohlášení, pak ani výpověď založená na těchto skutečnostech nemůže obstát a výpovědní důvod nemůže být naplněn.

Podkladem pro výpověď nebyla jen prohlášení strážníků, ale i zpráva inspekčního strážníka Bora vypracovaná na základě pokynu velitele městské policie Sládka. Pokud jde o hodnocení této listiny, pak odvolací vychází z toho, že byla vypracována na základě vyjádření strážníků, a to dokonce i s chybami, které pak byly automaticky převzaty do textu výpovědi, ač mělo být nadřízeným (těm, kdo kontrolovali znalosti radioprovozu) zřejmé, že se jedná o nesprávnou formulaci. Zpráva inspekčního strážníka byla vypracována na základě kontroly, která, jak vyplynulo ze svědecké výpovědi inspekčního strážníka Bora, nebyla běžná a také nebylo prokázáno, že by byla prováděna z důvodu problému s radioprovozem, který městská policie měla mít a o kterém vypovídal svědek Sládek. Zároveň se také neukázalo, že by u nedostatečně proškolených strážníků bylo školení opakováno a nedostatky v jejich práci tak odstraněny. Proškoleným strážníkům byly vydány průkazy, které je opravňovaly k provozování radiostanic. Svědek Sládek ve své výpovědi nejprve uvedl, že písemný pokyn k proškolení nových strážníků nedával, takto by postupoval pouze v případě nějakých problémů s radioprovozem. Takové problémy připustil. Po zjištění (nahlédnutí do litiny s písemným pokynem), že skutečně písemný pokyn ke kontrole udělil, zdůraznil, že po takovém výsledku kontroly, by školení bylo jistě opakováno. Rovněž připustil, že s radioprovozem měli problémy i stávající strážníci a řešilo se to na poradách. Tyto skutečnosti svědčí o účelovosti provedené kontroly, účelovosti a nepravdivosti zpracované zprávy a z tohoto pohledu i použitého výpovědního důvodu. Na základě těchto skutečností také odvolací soud hodnotí jako nepravdivou zprávu inspekčního strážníka Bora, která pak byla podkladem pro uplatnění tzv. třetího výpovědního důvodu. Pokud jde o jeho svědeckou výpověď, ta je ovlivněna pracovním vztahem k žalovanému, kde je i nyní zaměstnán a vztah k zaměstnavateli se podle odvolacího soudu projevil i tím, že svědek si i přes velký časový odstup na okolnosti této kontroly podrobně pamatoval (na rozdíl od ostatních svědků). Tyto skutečnosti významně snížily objektivitu a tedy i věrohodnost jeho výpovědi zejména co se týče skutečně zjištěných nedostatků v proškolení strážníků. Soud neuvěřil tomu, že strážníky skutečně přezkoušel. Žádný z nich si takovou skutečnost nevybavil. Kontrola musela být pouze formální (viz použití nesprávného termínu — scanner). Do tohoto hodnocení zapadá i obsah výpovědi Sládka.

Odvolací soud také zdůrazňuje, že pokyn k proškolení žalobce obdržel dne 23. 1. 1998 a úkol měl splnit do 30. 1. 1998 a jednalo se tedy o lhůtu k proškolení v trvání šesti kalendářních dnů. Úkolem žalobce bylo provést školení, nikoli zabezpečit, aby si strážníci všechny proškolené skutečnosti pamatovali. Svědek Sládek připustil, že problémy s radioprovozem měli strážnici již pracující u žalovaného a tedy již i delší dobu využívající vysílačky. Pokud jde o funkci scan, když ve výpovědi bylo uvedeno nesprávně „vysílání na principu scanner^-, pak název této funkce směrnice vůbec neobsahuje.

Navíc je nutno celou věc hodnotit v kontextu. První výpověďní důvod vykazoval znaky hrubého porušení pracovní kázně, v zákonem stanovené lhůtě však žalobci výpověď dána nebyla. Z tohoto pohledu i další výpověďní důvod, který byl sice shledán, je nutno hodnotit jako málo závažný a tak jej hodnotil i soud prvního stupně a odvolací soud se s tímto

hodnocením ztotožňuje. Třetí výpověd'ní byl účelový z hlediska uplatněného výpověďního důvodu.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že žalobce se nedopustil třech méně závažných porušení pracovní kázně, neboť poslední důvod porušení pracovní kázně nebyl prokázán a pokud jde o první porušení pracovní kázně, které svým obsahem je hrubým porušením pracovní kázně, nebyla k výpovědi dodržena dvouměsíční prekluzivní lhůta.

Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žaloba žalobce je důvodná a určil, že výpověď daná žalobci je neplatná a rozsudek soudu prvního stupně změnil — viz výrok I. tohoto rozsudku.

Pokud jde o formální náležitosti výpovědi, souhlasí odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. Výpověď byla dána včas ve smyslu 46 odst. 3 zákoníku práce. Lhůta k výpovědi se odvíjí od použitých výpověďních důvodů a dvouměsíční lhůta musí být splněna alespoň u jednoho použitého výpověd'ního důvodu. Žalobce byl řádně upozorněn na možnost dání výpovědi, což je další podmínka pro uplatnění tohoto výpověďního důvodu.

Pokud žalobce poukazoval na termín použitý ve výpovědi — vysílání na principu scanner, jakožto technicky nesmyslný, je mu třeba dát za pravdu, ale nejedná se o takový nedostatek, který by způsoboval neplatnost výpovědi. Odvolací soud již v předchozích rozhodnutích hodnotil tento použitý termín jako písemně nepřesný. Na formální posouzení platnosti výpovědi však tato nepřesnost neměla žádný vliv.

Výpověď také žalobci nebyla dána advokátní kanceláří, případně neoprávněnou osobou. Pouze z té skutečnosti, že výpověď byla napsána na hlavičkovém papíru advokátní kanceláře, nelze takový závěr učinit. Výpověď je podepsána Martinem Pytlíkem, který byl pověřen řízením Městské policie Plzeň a byl tedy kompetentní výpověď dát (viz jeho výpověď a organizační řád čl. 264). Zaměstnavatel je označen jako Město Plzeň — Městská policie. Výpověď byla písemná a daná a podepsaná zaměstnavatelem. Další důkazní návrhy k této námitce byly odvolacím soudem zamítnuty, neboť by byly nadbytečné.

K počátečním uváděným námitkám žalobce týkající se podpisu zástupce odborové organizace na výpovědi, se již odvolací soud vyjadřovaI a vzhledem k nerelevantnosti této námitky odkazuje na odůvodnění usnesení na čl. 288 tohoto spisu.

Náhradu mzdy - rozsudek č.j. 19 C 28/98 — 791 ze dne 4. 2. 2013

Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. V odvolání namítl, že soud správně uvedl, že náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru náleží minimálně v náhradě mzdy za šest měsíců, ale jinak až do doby, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci. Zaměstnavatel může vznést požadavek, aby soud náhradu mzdy poměrně snížil, popřípadě ji nepřiznal, avšak v tomto směru musí nejen tvrdit, ale i prokazovat, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek stejných, v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel splnil svoji povinnost a přiděloval mu takovou práci s tím, že zaměstnanec se musí do takové práce zapojit nebo že zde taková možnost pro zaměstnance byla. Žalobce nesouhlasí se stanoviskem soudu, že soud nemohl jeho návrhu na

náhradu mzdy vyhovět, neboť zákonných šest měsíců bylo žalobci vyplaceno s tím, že plnění žalobce přijal, a to nejen mzdu za šest měsíců, ale i poskytnuté odstupné. Žalovaný zaplatil žalobci částku 316.012,- Kč v roce 2012 na základě znaleckého posudku Č. 180-2/2012, který byl vypracovaný Ing. Marií Hajšmanovou na základě objednávky žalovaného ve věci výpočtu náhrady mzdy za období červen 1998 až červen 2012. Žalobci byla vyplacena náhrada mzdy za období od 17. 1. 2012, tj. od doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, č. j. 10Co 282/2011 z 8. 12. 2011, o neplatnosti výpovědi žalovaného žalobci, do 30. 6. 2012, tj. za období pěti a půl měsíců a dále odstupné dle kolektivní smlouvy platné pro Statutární město Plzeň, městskou policii, které činilo sedminásobek pravděpodobného měsíčního výdělku navýšený o čtyřnásobek odstupného za délku trvání zaměstnání, tedy celkem odstupné za jedenáct měsíců. Žalobce svými podáními rozšiřoval svoji žalobu na náhradu mzdy a požadoval tuto náhradu maximálně do 16. 1. 2012 a částka náhrady mzdy, která byla vyplacena ve výši 316.062,- Kč, nebyla vůbec předmětem žaloby, a proto nemohl žalobce svůj návrh po přijetí částky 316.012,- Kč od žalovaného omezit. Žalobce zásadně nesouhlasí s tím, že žalobci náleží zákonných 6 měsíců. Dle stanoviska Nejvyššího soudu ČR týkajícího se nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru jednoznačně vyplývá, že soud může za splnění podmínek uvedených v tehdy platném ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce na základě žádosti zaměstnavatele, avšak pouze přesahuje-li celková doba, za kterou měla být poskytnuta náhrada mzdy za šest měsíců, tuto povinnost zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci mzdu snížit nebo ji nepřiznat vůbec. Při posuzování žádosti podle ust. § 61 odst. 2 zákoníku práce byl soud oprávněn přihlížet jen k těm okolnostem, které existovaly až po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž zaměstnanci měla být poskytnuta náhrada, které se týkají poměru zaměstnance, tj. mzda a za jakých podmínek byl zaměstnán, případně, jako je tomu v dané věci, z jakého důvodu nebyl žalobce úspěšný při hledání odpovídajícího zaměstnání. Žalobce byl od 1. 6. 1998 po celou dobu nezaměstnán, ačkoli byl řádně veden Úřadem práce Plzeň-město jako uchazeč o zaměstnání v doložených časových intervalech. Soud zamítl návrh právě s odkazem na zprávu úřadu práce, ze které vyplývá, že od roku 1998 do roku 2012 bylo evidováno 994 volných míst v daném oboru. Žalobci však byly předány informace o volných místech v počtu 37 a žalobci pak bylo poskytnuto 6 doporučenek, avšak žádný z potenciálních zaměstnavatelů žalobce nepřijal. Žalobce dále nesouhlasil s odůvodněním rozsudku, že soud nemohl zjistit (žalobce odmítl vypovídat), jak se sám žalobce zajímal o zaměstnání a s jakým výsledkem skončily nabídky, protože ze zpráv úřadu práce vyplývá, že na žádné pracovní místo nebyl přijat. Při jednání dne 29. 4. 2011 žalobce předložil k důkazu doporučenku úřadu práce ze dne 1. 11. 2010, ze které je patrno, že obchodní společnost EUROPAP, spol. s r.o. nepřijala žalobce z důvodu předloženého psychiatrického posudku MUDr. Heleny Škopkové. Při tomto jednání žalobce souhlasil se svojí výpovědí a s tím, aby byl vyslechnut a uvedl, že v případě zprostředkování pracovních míst nebyl přijat a nebyl nikde zaměstnán v předmětném období. Soud se nevypořádal se všemi návrhy provedených důkazů účastníků a žalobce také postrádá odůvodnění zamítnutí důkazu pro jejich nadbytečnost. Soud má právo posoudit a rozhodnout, které důkazy provede. Musí pak odůvodnit, co ho vede k takovému závěru a především, z jakého důvodu považuje provedení takového důkazu za nadbytečné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl tak, že žalobci přizná náhradu mzdy ve výši 11.496.819,- Kč za období od 1. 6. 1998 do 16. 1. 2012 s příslušenstvím.

Vyjádření žalovaného k odvolání

ve svém odvolání uvádí, že náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru náleží bez zkrácení zaměstnanci po dobu šesti měsíců, jak to v daném případě uvádí ust. § 61 dříve platného zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Soud se zmýlil, pokud se domníval, že náhrada mzdy za toto období mu byla vyplacena. žalobci byla vyplacena náhrada mzdy a odstupné, avšak nikoli za období prvních šesti měsíců po skončení pracovního poměru, ale za období, které uvádí ve svém odvolání. Nicméně i za této situace je rozhodnutí soudu I. stupně o nepřiznání náhrady mzdy na místě. Předpokladem přiznání náhrady mzdy je, že výpověď je posouzena jako neplatná a pracovník sdělí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání a požaduje náhradu mzdy. Žalovaný se k otázce sdělení, že pracovník - žalobce trvá na dalším zaměstnání a k samotnému uplatnění náhrady mzdy vyjádřil ve svém podání ze dne 20. 7. 2012 a 29. 1. 2013. I nadále tvrdí, že žalobce nesdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Toto sdělení sice nemusí být písemné, ale musí být pracovníkem prokázáno a také na něm leží důkazní břemeno. Teprve od okamžiku tohoto sdělení má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy. Žalobce původně podal žalobu dne 23. 1. 1998 na neplatnost připomenutí plnění pracovních povinností a snížení mzdy. Následně 6. 4. 1998 podal žalobce žalobu na neplatnost výpovědi a náhradu mzdy za období od 16. 8. 1997 do 30. 12. 1997 s tím, že mu náležela mzda za toto období ve výši 9.810,- Kč měsíčně. Při ústním jednání soud konstatoval, že oba spory spolu souvisí a spojil je. V podání ze dne 10. 2. 1999 žalobce změnil žalobu a žádal o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Neplatnosti se dožadoval až podáním ze dne 10. 2. 1999, přičemž pracovní poměr měl skončit ke dni 31. 5. 1998, takže náhradu mzdy mohl požadovat nejdříve od 1. 6. 1998. Nevyjadřoval se k tomu, zda trvá na dalším zaměstnávání. Až dne 12. 3. 2004 uvedl, že trvá na dalším zaměstnávání. Dále pak žalobce náhradu mzdy neuplatňoval ani nerozšiřoval, a to až do okamžiku, kdy byl na tuto skutečnost upozorněn krajským soudem. Samotné podání žaloby na neplatnost rozvázání pracovního poměru nenahrazuje oznámení zaměstnavateli, že na zaměstnávání se nadále trvá, pokud tato žaloba není spojena s nárokem na přiznání náhrady mzdy. Žalobce neprokázal, že v důsledku oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnání, mu vznikl nárok na náhradu mzdy. V tomto směru nemůže žalovaný souhlasit s odůvodněním uvedeným v napadeném rozhodnutí, že tuto podmínku žalobce splnil. Pokud se jedná o náhradu mzdy po uplynutí šesti měsíců od účinnosti výpovědi, tam okresní soud náhradu mzdy nepřiznal a důvod nepřiznání řádně odůvodnil. Bylo zjištěno, že od 1. 6. 1998 až do vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2011 žalobce nikde nepracoval, nevykonával žádné zaměstnání a jeho pracovní poměr u žalovaného skončil uplynutím výpovědi ze strany žalovaného, tj. ke dni 30. 6. 2012. Žalobce odmítl vypovídat a k této otázce se vůbec nevyjádřil a žalobce, aniž by pro té uvedl konkrétní důvody, po dobu přibližně dvanácti let nikde nepracoval, ačkoli měl velice žádanou kvalifikaci a odborníků v tomto oboru nejen v roce 1998, ale i později, byl nedostatek. žalobce byl v určitých obdobích hlášen na úřadu práce, byly mu předávány informace o volných místech a také byl z evidence úřadu práce vyřazován. Nejen v evidenci úřadu práce, kde bylo během doby evidováno 994 volných míst, ale i v různých inzerátech, nabídkách apod. byl inzerován zájem zaměstnavatelů o získání pracovníků žalobcovy kvalifikace. Žalobce měl po dlouhou dobu možnost do práce se zapojit a práci si získat, že se tak nestalo, nelze podle názoru žalovaného vysvětlovat jinak, než že žalobce zájem o zaměstnání neměl. Žalobce se spokojil s tím, že nebyl zaměstnán, žil na náklady státu, pobíral dávky státní sociální Podpory a hmotné nouze, které mu však také v některých obdobích byly odpírány. Soud tedy správně přihlédl k tomu, že se žalobce do zaměstnání nezapojil, žádného výdělku nedosáhl a důvody, proč se tak stalo, shledal výlučně na straně žalobce. Byly tedy dány důvody pro to, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy nad dobu šesti měsíců po skončení pracovního poměru. Soud si obstaral v průběhu řízení dostatek důkazů a všechny důkazy s výjimkou těch, které s věcí

nesouvisely, provedl. O některých odmítnutých důkazech bylo rozhodováno přímo v průběhu jednání. Způsob výpočtu náhrady mzdy předložený žalobcem je nesprávný. Žalobce požaduje náhradu mzdy za dvě profese. Žalovaný proto navrhl, aby rozhodnutí soudu I. stupně bylo potvrzeno.

Závěry soudu prvního stupně

Soud L stupně zaujal nesprávný právní závěr, když žalobu žalobce zamítl z toho důvodu, že náhrada mzdy za šest měsíců ve smyslu ust. § 61 odst. 1, 2 zákoníku práce ve znění ke dni 31. 5. 1998 byla již žalobci vyplacena. Jak vyplývá z obsahu odvolání žalobce a vyjádření k němu ze strany žalovaného, byla sice žalobci vyplacena částka ve výši 316.012,- Kč v roce 2012, ale netýká se období, které bylo předmětem řízení. Jedná se o náhradu mzdy za období od 17. 1. 2012, tj. od doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, č. j. 10Co 282/2011 z 8. 12. 2011, o neplatnosti výpovědi žalovaného žalobci do 30. 6. 2012, tj. za období pěti a půl měsíců a dále odstupně dle kolektivní smlouvy, které činilo sedminásobek pravděpodobného měsíčního výdělku navýšený o čtyřnásobek odstupného za délku trvání zaměstnání, tedy celkem odstupné za jedenáct měsíců. Žalobce však požadoval náhradu mzdy období, kdy skončil neplatně pracovní poměr výpovědí v roce 1998 dle ust. § 61 odst. 1 a 2 zákoníku práce.

Dokazování před odvolacím soudem

Odvolací soud doplnil dokazování ke skutkovým zjištěním v návaznosti na skutková zjištění soudu I. stupně a v souvislosti s tím, že rozsudkem zdejšího soudu jako soudu odvolacího, Č. j. 10Co 282/2011-592 ze dne 8. 12. 2011, bylo rozhodováno o neplatnosti výpovědi, a pokud se týká mzdových nároků žalobce, byl rozsudek soudu 1. stupně zrušen a věc byla v této části vrácena k dalšímu řízení.

Soud se zabýval uplatněným nárokem žalobce na náhradu mzdy. Soud I. stupně zjistil ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ČR o průměrné mzdě profese IT specialisty či obdobné profese v Plzeňském kraji, jaké byly průměrné mzdy. Obdobná zpráva byla vyžádána od Českého statistického úřadu. Bylo zjištěno, že žalobce se od skončení pracovního poměru u žalovaného nezapojil do práce a nebyla mu vyplácena žádná mzda za celé toto období. Žalobce pobíral pouze dávky státní sociální podpory či dávky hmotné nouze. Úřad práce sdělil, že za celé období od skončení pracovního poměrů žalobce u žalovaného bylo celkem 994 volných míst v daném oboru. Za dobu, po kterou byl žalobce evidován jako uchazeč o zaměstnání, mu byly předány informace o volných místech, a to v počtu celkem 37 a bylo mu poskytnuto 6 doporučenek, které byl povinen projednat. Ve dvou případech žalobce nebyl přijat, jedenkrát bylo místo již obsazené, jedenkrát se nedostavil a ve dvou případech ji nevyřídil. Na základě této skutečnosti pak byl žalobce vyřazen z evidence úřadu práce. Soud I. stupně považoval za nutné žalobce vyslechnout, ale ten svoji účastnickou výpověď opakovaně odmítal. Nemohlo být tak zjištěno, zda se žalobce zajímá o zaměstnání či s jakým výsledkem skončily nabídky, které mu byly úřadem práce poskytnuty. Soud dospěl k závěru, že v zájmu žalobce nebylo, aby se do práce zapojil. Žalobce se nezajímal o možnost zaměstnání ani u žalovaného v jiné pracovní pozici. Ze zprávy okresní správy sociálního zabezpečení bylo soudu I. stupně zjištěno, že žalobce neprochází evidencí organizací OSSZ Plzeň-město ani evidencí OSVČ, nemá evidováno žádné zaměstnání. Soud měl dále k dispozici mzdové listy žalobce za rok 1997 a za období leden až květen 1998. Ze zprávy ČSSZ, že žalobce pobírá starobní důchod, zároveň ČSSZ předložila evidenční list o době

zaměstnání žalobce, poprvé byl evidován jako uchazeč o zaměstnání od 5. 12. 1990 do 31.8. 1991, podruhé byl evidován od I. 12. 1994 do 3. 1. 1995, dále od 24. 1. 1996 do 31.3. 1996, od 3.6. 1998 do 30. 11. 1998 a poté od 7. 12. 1998 do 7. 11. 2010.

Odvolací soud zjistil, že starobní důchod žalobce činí 7.095,- Kč měsíčně. Žalobce poté, co byl sankčně vyřazen z úřadu práce, podal žalobu proti rozhodnutí úřadu práce k Městskému soudu v Praze, kde se domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Plzni ze dne 19. I. 2011, kterým byl žalobce vyřazen sankčně z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Žaloba byla zamítnuta, a to proto, že žalobce nesplnil své povinnosti uchazeče o zaměstnání a ač převzal doporučení do zaměstnání s tím, že je měl projednat do 8. 11. 2010, k tomuto datu žalobce nedoložil, že se zaměstnavateli doporučení projednal. Byla mu prodloužena lhůta do 15. 11. 2010, ale ani v této lhůtě neprojednal doporučená zaměstnání. Pokud pak žalobce tvrdil v průběhu řízení před správním orgánem 1. stupně, že komunikoval s úřadem práce elektronicky, nebylo žalobcem prokázáno, že by touto cestou doložil projednávání doporučení od zaměstnavatele EUROPAP, spol. s r.o. Ve správním spise založená doručenka vystavená dne 1. 11. 2010 obsahuje oznámení zaměstnavatele EUROPAP s datem 27. 1. 2011, kdy je uvedeno, že není přijat z důvodu - předložený posudek MUDr. Heleny Škopkové. Při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání v prosinci 1998 zaškrtl žalobce, že jeho zdravotní stav je dobrý a neuvedl tedy žádná zdravotní omezení. Po celou dobu evidence nedoložil žádný doklad o změně zdravotního stavu. Žalobce podal kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem dne 7. 3. 2013 zamítnuta (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 AD 74/2011).

Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 1 T 149/2010 bylo zjištěno, že dne 25. 10. 2011 byl žalobce uznán vinným z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle

185 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a podle § 185 odst. 1 trestního zákona Č. 140/1961 Sb. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti týdnů, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen za zkušební dobu jednoho roku. Zároveň byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci - samonabíjecí pistole ČZ, vzor 70, ráže 7,65 mm, Browning, v. Č. 300337. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a jeho odvolání bylo krajským soudem dne 16. 4. 2012 zamítnuto. Odmítnuto bylo i následně podané dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ČR 11 Cdo 1047/2012-396 ze dne 9. 10. 2012) a odmítnuta byla i ústavní stížnost žalobce.

Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 28 C 38/98, bylo zjištěno, že Město Plzeň podalo žalobu proti Ing. Vladimíru Mičkalovi dne 4. 2. 1998 a domáhalo se zaplacení částky 12.000,- Kč, což souviselo s jedním uplatněným výpovědním důvodem, kdy ing. Vladimír Mičkal nesplnil povinnosti při prováděné kontrole Ministerstvem dopravy a spojů dne 26. 11. 1997 a v důsledku čehož bylo Městu Plzeň uloženo jednorázové zvýšení telekomunikačních poplatků na 12.000,- Kč, což žalobce uhradil. Na základě rozhodnutí náhradové a škodní komise ze dne 9. 1. 1998 bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit tuto Škodu. Rozsudkem bylo žalobě vyhověno. Jak již bylo shora uvedeno, žaloba byla podána dne 4. 2. 1998 a tento důkaz byl prováděn z toho důvodu, že žalobce tvrdil, že žalovaný věděl již před listopadem 1998 o tom, že žalobce uplatnil nárok na neplatnost výpovědi a náhradu mzdy. Pokud jde o toto období, z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá. Ve věci bylo jednáno dne 1. 6. 1998 a z protokolu o tomto jednání žádná taková skutečnost nevyplývá stejné jako z jednání, které se konalo dne 16. 11. 1998.

Ve věci byl vyslechnut zaměstnanec úřadu práce Ing. Marcel Matějka, který potvrdil skutečnosti, které vyplývaly již z listinných zpráv o datech evidence žalobce na úřadu práce a také o tom, kolik bylo žalobci nabídnuto zaměstnání a vydáno doporučení. Svědek uvedl, že žalobce byl vyřazen pro nespolupráci s úřadem práce a tato skutečnost se stala předmětem řízení před správním soudem, ale bylo potvrzeno, že úřad práce jednal správně. K umístitelnosti žalobce svědek uvedl, že žalobce nepatřil mezi průměrné uchazeče o zaměstnání, odlišoval se od průměrného uchazeče o zaměstnání ve všech směrech —vzhledem, chováním a byl vlastně sociálním případem. Odlišovala ho také velmi dlouhá doba v evidenci úřadu práce. Žalobce se nedokázal do pracovního režimu zapojit a najít si vhodné zaměstnání, ač by měl šanci na rychlé umístění do zaměstnání vzhledem ke své kvalifikaci. Sám s ním neměl negativní zkušenosti, neboť se nechoval agresivně a vždy se dokázal se žalobcem domluvit. Nabídky v oboru rr pracovníků byly poměrně četné, stejně jako v případě ostatních nabídek technických míst s požadavky středoškolského či vysokoškolského vzdělání. Ze strany žalobce nebyla vidět velká iniciativa a snaha o nalezení skutečného zaměstnání. Obtížná zaměstnavatelnost žalobce vyplývala z osoby žalobce, nikoli ze situace na trhu práce. Žalovaný dále navrhl k důkazu provést listiny z webových stránek žalobce. Bylo zjištěno, že žalobce zde má umístěn životopis v anglickém jazyce s uvedením pracovních pozic, na kterých pracoval od roku 1975 do roku 1998. Z tohoto životopisu vyplývá, že pracoval v roce 1998 jako pracovník radio a PC net, od roku 1999 do roku 2011 má jako profesi uveden boj se zkorumpovanými úředníky a ochrana lidských práv a životního prostředí, od roku 2012 je důchodce. Jako další zkušenosti má uvedeny znalosti operačních systémů Windows, Linux, VMS, znalost programovacích jazyků FoxPro, Basic, HTML a v dalších rubrikách má uvedeno, že má profesionální zkušenosti, angličtinu na základní úrovni, němčinu na základní úrovni, technické, sociální, organizační a jiné schopnosti, včetně řidičského průkazu, zbrojního průkazu. Na svých stránkách má dále uvedeny ústavní stížnosti, které podával proti zásahu státní moci do volebního práva stěžovatele ze dne 4. 1. 2009, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2009, kterým byla jeho stížnost zamítnuta a reakci žalobce na odmítnutí této stížnosti adresovanou ústavnímu soudci JUDr. Duchoňovi, která je uvozena větou: „ty šílený zkorumpovaný, neototalitní, negramotný mafiáne, neumíte-li se podepsat, otiskněte alespoň palec. Pokud jste se z Vašeho vysokého platu dočista pomátl na rozumu nebo jste závislý na alkoholu, jak je u některých soudců zvykem a trpíte přitom utkvělou paranoidní představou a bludy, že jen můžete donekonečna beztrestně odmítat moje bezvadně ústavní stížnosti paragrafem, který je v nich samotných namítán jako protiústavní, nechte se internovat v Dobřanech u MUDr. Škopkové, vedoucí protialkoholní oddělení, ona Vám ochotně za 5.000,- Kč vystaví papíry na hlavu. Nezapomeňte si tam vzít s sebou teplé oblečeni a něco k jídlu. Nezapomeňte si tam vzít s sebou také ty Vaše opatrovníky, které mi Vás stát přidělil, aby hájili vaše zájmy." Dále doložil ústavní stížnost ze dne 26. 1. 2009 proti zásahu státní moci do práva na osobní svobodu stěžovatele a usnesení Ústavního soudu, kterým byl tento návrh odmítnut a opět reakci žalobce na toto odmítnutí, která adresována JUDr. Formánkové prostřednictvím předsedy Ústavního soudu JUDr. Rychetského a je uvozena těmito větami: „Ty krávo jedna šílená, totalitní, pologramotná, neumíte-li se stále podepsat (otoč), otiskněte alespoň palec". Dále je text stejný v případě předchozí reakce žalobce. Na těchto stránkách jsou umístěny fotografie soudkyně JUDr. Formánkové a soudce JUDr. Františka Duchoně. Dále jeho stránky obsahují dokumentaci trestných činů úředníků v české republice s tím, že jsou zde fotografie státní zástupkyně, znalkyně. Dále zde má žalobce umístěnu žalobu o náhradu škody proti české republice podle zákona č. 82/1998 Sb. a další listinu týkajícího se soudně znaleckého posudku ve věci, kdy bylo proti žalobci vedeno řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům a v té souvislosti vypracován znalecký

posudek. Všechny tyto listiny obsahují hanlivé výroky ve vztahu k osobám, které se těmito věcmi zabývaly, ať už ze strany soudců, státních zástupců, znalců či jiných úředníků.

Jiné důkazy soud neprováděl, protože provedenými důkazy byl zjištěn skutkový stav dostatečně z hlediska níže uvedeného právního posouzení věci.

Skutkové a právní závěry

Podle § 61 odst. 1 zákona Č. 65/1965 Sb. ve znění zákona č. 138/1998 Sb. (dále jen zákoník práce) dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Odvolací soud je toho názoru, že dle shora citovaného zákonného ustanovení žalobci náleží nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru, a to náhrada mzdy. Žalovaný opakovaně v průběhu celého řízení argumentuje tím, že žalobce tento nárok řádně neuplatnil a že mu tedy z tohoto důvodu nenáleží. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 36/1979 platí, že jestliže zaměstnanec během výpovědní doby neoznámil zaměstnavateli, který mu dal výpověď, že trvá na dalším zaměstnávání, ale podal žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru o náhradu mzdy, pak je tím oznámení vůči zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nahrazeno. Je však rozhodné, kdy byl doručen stejnopis žaloby zaměstnavateli, nikoli kdy byla žaloba podána soudu. Rovněž tak podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Cdo 63/1995, platí, že požadavek zaměstnance, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, není splněn, jestliže zaměstnanec podal u soudu jen žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměni. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nahrazuje jen taková žaloba, v níž pracovník uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce v této věci podal nejprve žalobu, kterou se domáhal vyslovení neplatnosti připomenutí pracovních povinností, následně dne 6. 4. 1998 došla žaloba na neplatnost výpovědi dané organizací, ze které vyplývá, že žalobce se domáhal vyslovení neplatnosti této výpovědi a rovněž náhrady mzdy. První jednání v této věci proběhlo dne 18. 11. 1998 a při tomto jednání byla žalovanému doručena žaloba na neplatnost výpovědi. Při následném jednání dne 10. 2. 1999 žalobce sdělil, že žaloba na neplatnost výpovědi má být chápána jako změna návrhu původní žaloby o připomenutí pracovních povinností a toto změna návrhu byla připuštěna. Podle této následné žaloby tedy bylo i nadále jednáno. Samotný žalovaný také ve své první reakci na věc samu — vyjádření k žalobě ze dne 29. 1. 1999 reagoval na žalobu o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy. Požadoval po žalobci, aby sdělil, že trvá na dalším zaměstnání a aby svůj požadavek nadále specifikoval. Nárok na náhradu mzdy tedy uplatněn byl. I v jiných dalších podáních žalovaný rovněž věděl o tomto požadavku žalobce, neboť se vyjadřoval tak, že reaguje na žalobu o neplatnost výpovědi a náhradu mzdy (viz ČI. 62).

Jak již shora uvedeného vyplývá, žalobci tedy vznikl nárok na náhradu mzdy, který tedy specifikoval až později, ale to na vznik samotného nároku nemá vliv. Další okolností významnou pro přisouzení tohoto nároku je, kdy se žalovaný dozvěděl o tom, že žalobce

požaduje náhradu mzdy. Žalobce tvrdil; že žalovaný o tom věděl již v průběhu řízení, které probíhalo u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 38/98. Z obsahu tohoto  spisu však žádná taková skutečnost nevyplývá. Odvolací soud tedy vychází z toho, že žalovanému byla doručena žaloba s požadavkem žalobce na vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy dne 18. 11. 1998 (viz doručenka). Tento okamžik má význam pro výpočet náhrady mzdy, neboť ta náleží žalobci ode dne, kdy oznámil organizaci, že trvá na dalším zaměstnávání (viz R 5 Cz 10/77) a žalobci tedy lze přiznat šestiměsíční náhradu mzdy, ale až od tohoto data.

Pro výpočet náhrady mzdy je nutno použít zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku.

Podle § 17 odst. 1 tohoto zákona se průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí (§ 17 odst. 2). Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek se zjistí z hrubé mzdy, kterého zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by pravděpodobně dosáhl (§ 17 odst. 4).

V posuzovaném případě v předchozím kalendářním čtvrtletí od rozhodného data, tj. od data 18. II. 1998, žalobce neodpracoval ani 22 dnů a je tedy nutno vycházet ze mzdy, které by pravděpodobně dosáhl. U žalovaného nebyl jiný zaměstnanec, který by vykonával práci jako žalobce a toto místo následně bylo i zrušeno. Jediným vodítkem pro určení náhrady mzdy. které by žalobce pravděpodobně dosáhl, jsou tedy výdělky, kterých dosáhl on v roce 1998. Odvolací soud měl k dispozici mzdové listy za rok 1998. V měsíci květnu 1998 měl žalobce hrubý úhrn příjmů ve výši 12.072,- Kč. V měsíci dubnu 1998 8.013,- Kč a v měsíci březnu 1998 8.129,- Kč, celkem tedy hrubý úhrn příjmů dosáhl částky 28.214,- Kč. V tomto období mu byly vyplaceny náhrady mzdy v celkové výši 5.309,- Kč. Ty se do výpočtu průměrného výdělku nezahrnují, protože nejsou mzdou, nejde o odměnu za vykonávanou práci. Jde o náhrady. V tomto období odpracoval žalobce celkem 425 hodin. Průměrný hodinový výdělek tedy činí 28.214,- Kč mínus 5.309,- Kč se rovná 22.905,- Kč a 22.905,- Kč děleno 425,- Kč se rovná 53,89 Kč. Průměrný hodinový výdělek pak činí 53,89 Kč a průměrný měsíční výdělek činí 53,89 Kč krát (42,5 krát 4,348), což se rovná 9.958,- Kč. Číslo 4.348 představuje koeficient, který vyjadřuje průměrný počet 'týdnů připadajících na jeden měsíc v průměrném roce. Soud tedy přiznal žalobci náhradu mzdy. která představuje za jeden měsíc částku 9.958,- Kč a jelikož se jedná o šestiměsíční období, náhrada mzdy představuje částku 59.748,- Kč. Tato částka byla žalobci přiznána včetně příslušenství ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a výše úroků z prodlení v době prodlení žalovaného ve smyslu ust. § 256 odst. 1 a 2 a § 253 odst. 2 zákoníku práce činila 20 %. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci na náhradě mzdy částku 59.741,- Kč s 20 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 11. 1998 do zaplacení.

Podle § 61 odst. 2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tornu, zda byl zaměstnanec mezi tím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

Soud zjistil, že poté, co byl s žalobcem neplatně skončen pracovní poměr, nikde nepracoval a zkoumal důvody, proč  se  žalobce  do  práce nezapojil..  Žalovaný navrhoval

nepřiznat za další období žalobci náhradu mzdy a k této otázce také navrhoval důkazy. Ty byly provedeny, vyjma důkazu výslechem pracovnice ÚMO Plzeň 1 Mgr. Dany Krausové. Ta měla být vyslechnuta k otázce k prokázání toho, že žalobce odmítal pracovat za více jak 2.000,- Kč, eventuálně jak za více 8.000,- Kč, a kromě toho žalovaný navrhoval spisovou dokumentaci tohoto úřadu ohledně žalobce. Žalobce měl kromě jiného tuto pracovnici fyzicky napadnout v souvislosti s jednáním o sociálních dávkách. Tyto důkazy odvolací soud neprováděl s ohledem na jejich nadbytečnost, neboť způsob jednání žalobce byl prokázán jinými důkazy a tvrzení o tom, že žalobce odmítal pracovat za více jak 2.000,- Kč, eventuálně za více jak 8.000,- Kč, vyplynuly i z listin, které byly k důkazu navrženy žalovaným z webových stránek žalobce (viz č. listu 847, 848, č. listu 850, článek z Plzeňského deníku —viz č. listu 854). Žalovaný měl tedy procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ust. § 61 odst. 2 zákoníku práce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 784/2005). Ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ust. § 61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit, jen jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci. Po skutkové stránce bylo zjištěno, že po skončení pracovního poměru u žalovaného žalobce nepracoval, nenašel si žádné zaměstnání, neměl příjem z vůbec žádné činnosti, nezačal podnikat. Poprvé byl veden na úřadu práce a na vlastní žádost byl z evidence úřadu práce vyřazen. Sám se nikdy nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu ukončil evidenci v úřadu práce a jak vypovídal svědek Matějka, také úřadu práce tuto skutečnost nesdělil. V dalším období byl znovu evidován jako uchazeč o zaměstnání, jednalo se o velmi dlouhou dobu evidence, která skončila sankčním vyřazením. Bylo zjištěno, že dostal nabídky k práci za toto období, během kterého získal 37 informací a 4 doporučení, přičemž žádné zaměstnání nebylo realizováno. V období od roku 2010 žalobci byla vydána 2 doporučení, ale opět nedošlo k realizaci žádného zaměstnání a poté byl vyřazen pro nespolupráci. Poté, co mu byla vydána 2 doporučení, se nebyl u zaměstnavatelů informovat. Tato skutečnost byla předmětem správního řízení. úřad práce neměl žádné informace, že by po celou dlouhou dobu evidence byl žalobce někde zaměstnán. Umístění žalobce do zaměstnání bylo problematické s ohledem na to, že se jedná o člověka, který vybočuje z průměru š ohledem na své chování a jednání. Sám žalobce nevypověděl před soudem, proč se ani on sám aktivně nezajímal o zaměstnání, proč tedy vůbec nepracoval. Z dokumentů na jeho webových stránkách vyplývá, že se zabýval bojem se zkorumpovanými úřady, bojem za lidská práva a životní prostředí. Z obsahu listin provedených k důkazu také vyplývá, že se dostával do konfliktů s pracovnicí UMO Plzeň I Ni souvislosti s vyplácenými dávkami, bylo vedeno u soudu řízení o zbaveni způsobilosti k právním úkonům týkající se žalobce. Ač žalobce měl vzdělání v oboru 1T techniky a po takových zaměstnancích byl na trhu práce zájem, úřadu práce se nepodařilo žalobce umístit do zaměstnání a on sám si žádné zaměstnání nenašel. Odvolací soud je tedy toho názoru, že to, že nebyl žalobce zaměstnán, bylo způsobeno pouze tím, že žalobce neměl skutečný zájem o práci. Bylo prokázáno, že žalobce měl možnost do práce se zapojit, žalobce se však do práce zapojit nechtěl a věnoval se jiným aktivitám. Další nezaměstnanost žalobce byla tedy způsobena pouze nedostatkem aktivity na straně žalobce a také tkvěla ve způsobu života, pro který se ale žalobce sám rozhodl a jeho nezaměstnanost byla způsobena samotnou osobou žalobce. Náhrada mzdy za dalších šest měsíců má mít spíše sociální funkci, než funkci

satisfakční jako v případě náhrady mzdy ve smyslu ust. § 61 odst. 1 zákoníku práce. ale nemůže nastoupit tam, kde si zaměstnanec vlastní vinou nehledá výdělkové možnosti a nehledá si možnosti, jak zabezpečit své příjmy. Soud zhodnotil všechny okolnosti tohoto případu, které vyšly v průběhu řízení najevo. Není odůvodnitelné, aby jakákoli práce, která mu byla například ze strany úřadu práce nabídnuta, by pro žalobce s ohledem na jeho vzdělání, charakter jeho vzdělání, nemohla být realizována. Žalobce se rozhodl vést život jiným způsobem. Za této situace pak nelze považovat jeho nárok na náhradu mzdy za dalších šest měsíců jako za nárok oprávněný. Odvolací soud proto další náhradu mzdy ve smyslu ust. § 61 odst. 2 zákoníku práce zamítl.

Náklady řízení

O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce v tomto řízení uplatnil žalobu na neplatnost výpovědi, ve které byl zcela úspěšný. Dále pak uplatnil nárok na náhradu mzdy a požadoval celkem zaplacení částky 11.437.078,- Kč s příslušenstvím, ale přiznáno mu bylo pouze 59.741,- Kč s 20 % úrokem. Ve vztahu k požadované částce tedy se jedná o úspěch nepatrný a z tohoto důvodu v jedné části nároku byl žalobce zcela úspěšný, ve druhé části nároku neúspěšný a z toho důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobci byla v průběhu řízení ustanovena k zastupování jeho zájmů advokátka. V souvislosti s tím vzniknou náklady na zaplacení této zástupkyně, a protože byl žalovaný v jedné polovině svého nároku neúspěšný, vzniká mu ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. povinnost zaplatit státu polovinu nákladů řízení vzniklých v souvislosti se zastoupením žalobce. O odměně ustanovené zástupkyně však rozhoduje soud I. stupně. Ten tedy rozhodne v samostatném usneseni o výši této odměny a v závislosti na tom pak vzniká žalovanému povinnost zaplatit polovinu těchto nákladů.

Soud 1. stupně rozsudkem, který byl celý napaden odvoláním ze dne 4. 2. 2013, výrokem 1. rozhodl o návrhu žalobce na zaplacení nedoplatku mzdy za období od 16. 8. 1996 do 30. 12. 1997. V rozsudku se s tímto nárokem vypořádal tak, že jej zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Tento nárok jé však dosud neprojednatelný, neboť žalobce jej řádně nevyčíslil, nespecifikoval a je nutno vést žalobce k odstranění vad tohoto nároku ve smyslu ust. § 43 o.s.ř. Navíc se pak tento nárok neměl stát součástí rozhodnutí v této věci, a to s ohledem na to, že soud I. stupně rozhodoval nyní o náhradě mzdy v souvislosti s ust. § 61 odst. 1, 2 zákoníku práce. Tento nárok svým charakterem pod toto zákonné ustanovení nedopadá. Soud I. stupně při jednání, které se konalo 23. 3. 2012, vydal usnesení, kterým řízení o náhradě ušlé mzdy vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí ve věci. Svou podstatou se nemůže jednat o jiné řízení, než o řízení o tomto nedoplatku, neboť o zbylém nároku na náhradu mzdy dle ust. § 61 zákoníku práce soud I. stupně rozhodoval. Jednalo se tedy o postup ve smyslu ust. § 112 odst. 2 o.s.ř., ke kterému soud 1. stupně přistoupil a nyní o této věci musí být zaveden nový soudní spis (viz § 155a a * 178 až 179a kancelářského řádu).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

V Plzni dne 09.04.2015

JUDr. Alena Polednová, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:                                                                 

Dagmar Mertlová           l                      

_/7"^.22244